J. Cook: USA nebo Izrael? Ani jeden není hlavním pánem

Stáhnout PDF

Sledujte nás na Telegramu: 👉  @cz24news

Binární myšlení ve sporu o to, zda nelegální válku proti Íránu řídí USA nebo Izrael, zakrývá mnohem více, než objasňuje. Pravdou je, že pes i ocas vrtí jeden druhým.

Společná americko-izraelská válka proti Íránu znovu vrhla do centra pozornosti palčivou debatu o tom, zda pes vrtí ocasem, nebo ocas psem. Kdo tuto válku skutečně řídí: Izrael, nebo Spojené státy?

Jedna strana věří, že Izrael nalákal amerického prezidenta Donalda Trumpa do pasti, z níž se nemůže vymanit. Ocas vrtí psem.

Druhá strana zastává názor, že USA jako jediná vojenská supervelmoc na světě píší geostrategický scénář. Pokud Izrael jedná, pak pouze proto, že to slouží i zájmům Washingtonu. Pes vrtí ocasem.

Představa, že ocas – klientský stát Izrael – by mohl vrtět psem, vojenským kolosem, jakým jsou USA, se zdá přinejlepším protiintuitivní.

Přesto existuje dostatek důkazů nasvědčujících tomu, že zastánci scénáře „ocas vrtí psem“ mohou mít pravdu.

Poukazují na to, že Trump tuto volitelnou válku proti Íránu zahájil přesto, že vyhrál prezidentské volby s programem „America First“, v němž slíbil: „Nebudu začínat války. Budu války ukončovat.“

Jeho ministr zahraničí Marco Rubio otevřeně přiznal, že administrativa byla do války vtažena ve spěchu a zjevně nebyla schopna izraelskému útoku zabránit.

Jonathan Kent, Trumpův hlavní představitel pro boj s terorismem, ve svém rezignačním dopise poznamenal, že administrativa „zahájila tuto válku pod tlakem Izraele a jeho silné americké lobby“.

Při projevu v izraelském parlamentu loni v říjnu Trump zřejmě sám přiznal, že podléhá vlivu izraelské lobby. Když se chlubil přesunem amerického velvyslanectví z Tel Avivu do nelegálně okupovaného Jeruzaléma, opakovaně odkazoval na svou nejvlivnější dárkyni, izraelsko-americkou miliardářku Miriam Adelsonovou, a poznamenal:

„Jednou jsem se jí skutečně zeptal: ‚Tak, Miriam, vím, že miluješ Izrael. Co miluješ víc – Spojené státy, nebo Izrael?‘ Odmítla odpovědět. To snad znamená, že to možná bude Izrael, musím říct.“

Video z roku 2001 zachycuje izraelského premiéra Benjamina Netanjahua – natočeného skrytou kamerou – jak říká skupině osadníků: „Vím, co je Amerika. Amerika je věc, se kterou lze velmi snadno hýbat, posunout ji správným směrem. Nebudou překážet.“

Podobně smýšlel i bývalý americký prezident Barack Obama, který se s Netanjahuem opakovaně střetával, když se marně pokoušel omezit rozšiřování nelegálních izraelských osad. Ve své autobiografii z roku 2020 napsal, že izraelská lobby trvala na tom, aby „mezi vládou USA a Izraele nebyl žádný rozestup“ – i tehdy, když Izrael podnikal kroky přímo odporující americké politice.

Každý politik, který by neuposlechl, „riskoval, že bude označen za ‚antiizraelského‘ – a možná antisemitského – a že se v příštích volbách setká s dobře financovaným soupeřem.“

Složitý vztah

Jakýkoli rigidní, binární způsob uchopení vztahu mezi USA a Izraelem však zakrývá více, než objasňuje.

Touto otázkou jsem se zabýval ve své knize o izraelské zahraniční politice z roku 2008 Israel and the Clash of Civilisations: Iran, Iraq and the Plan to Remake the Middle East. Tehdy i nyní docházím k závěru, že vztah mezi Washingtonem a Tel Avivem je třeba chápat jinak: jako vztah, v němž pes i ocas vrtí jeden druhým.

Co to znamená?

Izrael je nejpreferovanějším klientským státem Washingtonu a musí proto fungovat v rámci „bezpečnostních“ parametrů pro Blízký východ, které stanovují USA. Součástí jeho úlohy – a důvodem, proč je tak cenným klientem – je schopnost tyto parametry prosazovat vůči ostatním hráčům v regionu.

Příběh je však složitější.

Izrael zároveň soustavně usiluje o to, aby tyto parametry co nejvíce ovlivňoval ve svůj prospěch – především formováním vojenského, politického a kulturního diskurzu ve Spojených státech prostřednictvím celé řady dostupných nástrojů.

Sionistické lobby, jak židovské, tak křesťanské, mobilizují velké množství obyčejných lidí k podpoře čehokoli, co Izrael prohlašuje za své i americké zájmy.

Megadárci jako Adelsonová využívají své bohatství k přesvědčování a zastrašování amerických politiků.

Think-tanky s neprůhledným financováním připravují legislativu nakloněnou Izraeli, kterou američtí zákonodárci schvalují.

Právní organizace – opět s nejasným financováním – zneužívají právo k umlčování a ekonomickému ničení oponentů.

A mediální vlastníci, příliš často stojící na straně Izraele, formují veřejnou náladu tak, aby byl jakýkoli odpor vůči izraelským excesům stigmatizován jako „antisemitismus“.

Výsledkem je mimořádně složité a neprůhledné uspořádání.

Mizející Palestinci

Problém s představou, že USA jednoduše diktují Izraeli – namísto toho, aby obě strany neustále vyjednávaly o podobě svých společných zájmů – se zřetelně ukáže, přihlédneme-li k více než dvě a půl roku trvající genocidě v Gaze.

Izrael dlouhodobě usiluje o odstranění Palestinců – ať už prostřednictvím etnických čistek, nebo genocidy. Chce celé historické území Palestiny a Palestinci jsou překážkou naplnění tohoto cíle. Má-li příležitost, sleduje Izrael rovněž záměr zajistit si Velký Izrael, což předpokládá zabírání a anexi rozsáhlých území od sousedů – zejména Libanonu a Sýrie – jak se ostatně děje i nyní.

Po útoku Hamásu 7. října 2023 Izrael využil příležitosti k obnovení etnických čistek Palestinců, zahájených již v roce 1948 při vzniku státu.

Masivně bombardoval Gazu a záměrně vytvářel „humanitární krizi“, aby donutil Egypt otevřít hranice do Sinaje, kam hodlal vytlačit obyvatelstvo enklávy. Káhira odmítla. Izrael proto stupňoval tlak masakrováním a vyhladověním obyvatel Gazy – což z právního hlediska představuje genocidu.

Přesto je obtížné udržitelně tvrdit, že USA měly hluboký zájem na tom, aby Izrael genocidu v Gaze provedl, nebo že ji přímo řídily.

Washington – nejprve za Bidena, poté za Trumpa – poskytl Izraeli politické krytí pro masové zabíjení palestinského obyvatelstva, genocidu vyzbrojil a financoval. To je však něco zásadně jiného než mít vlastní geostrategický zájem na masovém vraždění.

Spíše platí, že USA byly a zůstávají do značné míry lhostejné k osudu Palestinců – pokud jsou „pod kontrolou“. Mohou být trvale uzavřeni v okupačních vězeních. Nebo etnicky vyčištěni do Sinaje a Jordánska. Nebo dostat pseudostát pod poslušným diktátorem typu Mahmúda Abbáse. Nebo být vyhlazeni.

USA jsou ochotny financovat jakoukoli variantu, o níž se Izrael domnívá, že nejlépe slouží jeho zájmům – pokud lze toto „řešení“ prodat západní veřejnosti prostřednictvím proizraelských lobby jako legitimní „odpověď“ na palestinský „terorismus“.

Po 7. říjnu 2023 se však prostor pro izraelské manévrování rozšířil. USA byly připraveny odsouhlasit přechod od politiky občasného „sekání trávníku“ v Gaze – krátkých ničivých akcí – k postupnému srovnání celé enklávy se zemí.

Jinými slovy: Izrael nasadil všechny dostupné páky vlivu, aby přesvědčil Washington, že nastal správný čas nechat genocidu projít. USA byl prodán plán, že Gaza může být nyní zničena.

Prezentovat to jako plán Washingtonu by bylo jednoduše zvrácené. Byl to jednoznačně plán Izraele.

To nijak nesnižuje odpovědnost USA za genocidu. Jsou jejím plným spoluviníkem – zaplatily ji a vyzbrojily ji. Musí za ni nést odpovědnost.

Izraelský útočný pes

Podobnou analýzu lze aplikovat na válku s Íránem.

USA a Izrael sdílejí tutéž širší politiku vůči Íránu: chtějí jej oslabit, udržet pod kontrolou a zabránit mu v uplatňování regionálního vlivu. Vycházejí přitom však z poněkud odlišných pohnutek.

Izrael usiluje o postavení regionálního hegemona na Blízkém východě a o roli nepostradatelného klientského státu s privilegovaným přístupem k washingtonským politikům. Jeho nadvláda a beztrestnost závisejí na tom, aby Írán – jeho jediný reálný rival v regionu – byl co nejslabší a neschopný budovat účinné aliance s ozbrojenými skupinami odporu, jako je Hizballáh v Libanonu.

Washington zase chce mít Izrael v bezpečí, aby jeho spojenec mohl bez překážek promítat americkou imperiální moc na Blízkém východě.

Zároveň však sleduje komplexnější soubor zájmů. Musí zajistit poslušnost arabských monarchií – a činí tak jak hrozbou (že na ně v případě neuposlechnutí vypustí útočného psa Izrael), tak pobídkou (příslibem ochrany pod bezpečnostním deštníkem proti Íránu výměnou za loajalitu). Konečným cílem je zajistit neomezenou kontrolu USA nad tokem ropy, a tím i nad globální ekonomikou.

Jinak řečeno: USA musí při svém přístupu k Íránu zvažovat podstatně více zájmů než Izrael.

Na rozdíl od Izraele musí Washington kalkulovat s dopady útoku na Írán na světovou ekonomiku, brát v potaz vliv na dolar jako globální rezervní měnu a bránit se tomu, aby strategických chyb využily konkurenční mocnosti – Čína a Rusko.

Z těchto důvodů Washington tradičně preferoval zachování alespoň určité míry regionální stability. Nestabilita je pro byznys velmi špatná – jak se nyní bolestně ukazuje.

Izrael naopak vnímá svůj boj s Íránem jako existenční záležitost. Mnozí v izraelském kabinetu ho chápou dokonce jako náboženskou válku. Nemají zájem pouze o zadržování Íránu – politiku, kterou považují za selhání. Chtějí Írán a jeho spojence na kolenou, nebo alespoň ponořené do takového chaosu, aby nemohli představovat žádnou výzvu pro izraelskou regionální hegemonii.

Na tento bod poukázal bývalý poradce pro národní bezpečnost Joea Bidena Jake Sullivan v rozhovoru s Jonem Stewartem. Citoval nedávné výroky bývalého šéfa izraelské vojenské rozvědky pro Írán Dannyho Cintrinowicze, že Netanjahuovým cílem je „prostě zlomit Írán, vyvolat chaos“. Proč? „Protože,“ říká Sullivan, „z jejich pohledu je zlomený Írán menší hrozbou pro Izrael.“

Jinými slovy: Izrael cíleně usiluje o vyvolání nestability v Íránu, která se nevyhnutelně přelije do celého regionu.

Tkaní intrik

Tyto dvě agendy – jak by nyní mělo být zřejmé – nejsou snadno slučitelné. Proto Netanjahu strávil desetiletí využíváním všech dostupných nástrojů vlivu ve Washingtonu, aby v americké politice vzbudil chuť po válce.

Kdyby byla válka zjevně v zájmu USA, jeho snaha by byla zbytečná.

Místo toho musel Izrael nasadit své lobby, mobilizovat dárce a získat sympatizující komentátory, aby postupně proměnili veřejnou náladu do té míry, že válka začala být vnímána jako přijatelná možnost – nikoli jako zjevné nebezpečí.

A především si Izrael vybudoval těsné ideologické spojenectví s neokonzervativci – jestřábími, silně proizraelskými americkými činiteli – kteří již dávno pronikli do nejvyšších kruhů washingtonské moci.

Každá nedávná administrativa byla v podstatě bojem o to, zda zvítězí neokonzervativci, nebo „umírněnější“ hlasy. Za George W. Bushe dominovali neokonzervativci – výsledkem byla invaze do Iráku v roce 2003, krátká izraelská válka s Libanonem v roce 2006 a neúspěšný plán rozšířit válku na Sýrii a poté Írán. To vše jsem zdokumentoval v knize Israel and the Clash of Civilisations.

Za Obamy byli neokonzervativci zatlačeni více do pozadí, což umožnilo uzavření jaderné dohody s Íránem – platné až do chvíle, kdy ji Trump v roce 2018 během svého prvního funkčního období zrušil. Biden, jak bylo jeho zvykem v mnoha věcech, váhal.

Ve druhém Trumpově období se zdá, že neokonzervativci jsou opět pevně u vesla a znovu přadou své intriky. Výsledek – nelegální válka proti Íránu – bude pravděpodobně strategickou katastrofou pro USA a přinejlepším krátkodobým vítězstvím pro Izrael.

Skrytá moc

Není to tedy totéž, jako říci, že ocas vrtí psem?

Není – už jen proto, že taková teze předpokládá, že viditelná sféra americké politiky – prezident, Kongres, dvě hlavní politické strany – jsou jedinými nositeli moci v systému.

I v této viditelné sféře přitom podpora Izraele od genocidy v Gaze dramaticky poklesla. Jak se nelegální válka proti Íránu stává stále nákladnější – finančně i lidsky – bude podpora Izraele mezi americkými voliči dále prudce klesat.

Izrael se poprvé stal výrazně stranickým tématem, které štěpí demokraty a republikány a vytváří hluboké generační příkopy mezi mladými a staršími voliči. Rozeštvává dokonce i základnu MAGA, na níž Trump závisí.

Tato politická polarizace se bude nadále prohlubovat a časem uvolní prostor odvážnějším osobnostem v americké politice, aby začaly otevřeněji hovořit o škodlivé roli Izraele.

Moc v USA se však nevykonává pouze na formální, viditelné úrovni. Existuje stálá byrokracie s institucionální pamětí, která funguje mimo veřejný dohled. Krátké záblesky jejích skrytých operací nám zprostředkovala práce WikiLeaks – platformy Juliana Assange pro whistleblowery – a Edwarda Snowdena, který odhalil nezákonné masové sledování vlastních občanů americkým státem.

Oba za svou snahu vnést alespoň trochu světla do hluboce zkorumpovaného systému skryté moci zaplatili vysokou cenu. Assange byl léta vězněn ve vysoce střeženém londýnském vězení, zatímco USA usilovaly o jeho vydání na základě vykonstruovaných obvinění ze „špionáže“. Snowden byl nucen odejít do exilu v Rusku, aby unikl zatčení a dlouholetému věznění.

Tato byrokracie – někdy označovaná jako hluboký stát nebo vojensko-průmyslový komplex – nehraje fér. Ani hrát nemusí. Pohybuje se ve stínu.

Kdyby chtěla, mohla by izraelskou lobby oslabit, a tím omezit vliv Izraele na viditelnou sféru americké politiky.

Mohla by vůdcům lobby – AIPAC, Anti-Defamation League, Zionist Organization of America, Conference of Presidents of Major American Jewish Organisations, Christians United for Israel a dalším – udělat totéž, co udělala Assangeovi a Snowdenovi.

Mohla by například ovlivnit veřejný diskurz tak, aby se začalo zpochybňovat, zda tyto skupiny skutečně slouží zájmům USA, nebo zda vystupují jako zahraniční agenti. To by zákonodárcům i médiím uvolnilo ruce k tomu, aby požadovala přísnější regulaci jejich činnosti a jejich registraci jako takových.

Stálá byrokracie je bezpochyby schopna i mnohem temnějších zákulisních kroků.

Skutečnost, že dosud nic z toho neučinila, naznačuje, že cíle Izraele zatím nejsou vnímány jako zásadní rozpor se zájmy USA.

To by se však mohlo změnit. Ostatně současné, až příliš veřejné debaty o tom, že Izrael tlačí USA do války proti Íránu – myšlenka, která již proniká do širokého povědomí – mohou být prvními výstřely v nadcházejícím střetu.

Ukáže-li se válka proti Íránu jako katastrofální omyl – a vše nasvědčuje tomu, že tomu tak bude – bude třeba zaplatit cenu. Přední američtí politici se pravděpodobně pokusí vinu svalit na Izrael. Možná si na to alibi připravují již nyní.

Příliš viditelná svoboda, které Izrael ve Washingtonu požíval – kupoval si přízeň, zastrašoval a umlčoval – by se brzy mohla stát závažnou přítěží. Nebude obtížné argumentovat, že systém tak zjevně otevřený manipulaci, že USA mohou být dotlačeny do sebedestruktivní války, musí být přetvořen, aby se podobná katastrofa neopakovala.

To může být největší ponaučení, které si Washington z války proti Íránu odnese. Že je čas přestat tak usilovně vrtět ocasem.

AUTOR: Jonathan Cook

Překlad, Zpracoval: CZ24.news

ZDROJ

Upozornění: Tento článek je výlučně názorem jeho autora. Články, příspěvky a komentáře pod příspěvky se nemusí shodovat s postoji redakce cz24.news. Medicínské a lékařské texty, názory a studie v žádném případě nemají nahradit konzultace a vyšetření lékaři ve zdravotnickém zařízení nebo jinými odborníky.